na Blog.cz

Dáte tenhle příklad z hlavy?Ne?Já taky ne.Jestliže chcete být matematickým mistrem, nejdříve musíte zjistit, zda je vám matika vůbec souzená. Já jsem si o sobě vždycky myslela, že nějak moc matematický génius nejsem. Ve třídě teda jo, ale průměrně nejsem zas tak dobrá.Mám samé jedničky z matiky, ani jednu dvojku.I když je to jenom na základce, pro někoho je to velmi obtížné. Vzpomínáte si vůbec na pojem racionální čísla, či pythagorova věta?Je možné, že ano. Ale co se vůbec počítá v pythagorově větě? Pamatovat si to nemusíte, ale jste-li matematický génius vypočítáte to s přehledem(takže jisté informace si pamatovat musíte.)Jak se matematiku naučit?Jak už jsem psala.Nejdříve musíš zjistit, zda v sobě matiku vůbec máš.Zjistíš to asi ta, že jsi v ní nejlepší ze třídy, že malou násobilku vypočítáš ihned bez přemýšlení aj. Pokud je ti matika souzená, já jsem se ji učila takto→ Na jedné stránce na internetu existují úplně všechny příklady z matematiky. Výrazy, racionály, radikály aj. No a postupně jsem si procvičila úplně všechno a teď vidím, že v matice jsem náhodou dost dobrá. Ve škole jsme počítali rovnice, a já byla jediná kdo je vypočítal(samozřejmě + zkoušky, a ty se zlomkem jsou hrozivý!). Samozřejmě se najdou věci, které mi trvaly dlouho než jsem je pochopila.Třeba zmíněná pythagorova věta. S tou mi pomáhala sestřenice.Vůbec jsem to nechápala, hlavně ty nákresy.Nedokázala jsem si je představit, a to většinou prostorově si dokážu představit tělesa. No a teď z příkladů z phytagorovy věty jsem ve škole dostala úctyhodnou jedničku(opakování). Myslím, že jsme byly dvě, které ji dostaly. I matematičtí géniové se musí učit. Matematika je řekla bych, nejobtížnější předmět ze všech. Jestliže nejste matematický génius, nikdy se jim nestanete. Je to smutné, ale je to tak. Proč herci chodí právě na herectví?Protože jdou na školu, na které není matematika. Docela jsem zvědavá co bude na střední. Jestli matiku budu zvládat. Tak můžu prolézt i ze čtyřkama, ale samý jedničky jsou hezčí.

Jak být lepší?

Svoji odpověď napiš sem:

Co byste si koupili, kdybyste měli hned utratit tisícovku?

Mezi mými nejoblíbenějšími cosmetics teď přibyl nový lesk. Je vážně nádherný, hlavně ten obal. Voní po malinách.

Název→ LOVELY RASPBERRY

Obchod→ DaM

Cena→ 29,90,- kč

Spokojenost→ 99%

Poznámka→ Je z limitované edice, takže pokud o něj máš zájem, tak si pro něj co nejdřív jdi. Přece jenom, takovýhle lesky si kupuje spousta lidí :DD

Moje lokny

Možná, že bych si zase mohla nechat dát melír...a i trochu ostříhat.Ale to by zase bylo na půl dne.

don´t play with fire, you doll.

They look big, dont they?

Kvíz:

Mám nehtíčky v barvě jedný kravičky, jaká to asi je?

Stylů oblékání je hodně.Někdo se obléká jako buran, někdo jako barbie a někdo jako všechno dohromady. Jaký je můj styl? Já nevím. Můj styl je asi takový dívčí. Mám ráda takové elegantní oblečení, moje bývalá učitelka mi dokonce řekla, že se oblékám vždycky tak sladěně a sexy :DD Ráda nosím černou.Sluší mi hodně i hnědá, ale to si moc netroufám. Díky oblečení klamu. Když se oblíknu, někdy vypadám starší, někdy zase mladší. Díky oblečení člověk ze sebe může udělat někoho jiného, než kým je.Co je podle mě móda? Móda pro mě neznamená nějaké hadry v extra časopisech. A vlastně neznám nikoho takového, kdo by si v časopise přečetl, že letí květinové vzory, a hned by si letěl koupit květovanou blůzku! V mém okolí se každý obléká podle svého.

I kdyby v módě nebyly elastický trika, no co?Nosit ho můžu!Přece nezáleží na tom, co se právě nosí, ale na tom, co se člověku líbí. Móda je podle mě různé vrstvení oblečení. Vždyť už jenom s velkého šátku se dá udělat triko. I z normální košile se dá udělat košile z uzlem. Jestliže máš jednobarevné tričko s velkým výstřihem, můžeš si pod něj vzít jednobarevné tričko jiné barvy. I to je podle mě móda. Nebo košile a na ni černé tílko!Nedávno jsem zkoušela s šátkem různé kreace a jednu jsem si dokonce vzala i do školy. V oblékání jsem dost originální a některé kousky oblečení si dokonce vytvořím sama. Chce to jen fantazii a nebát se, co si o tobě budou myslet ostatní. Tu mou šátkovou kreaci mi nejden člověk pochválil. Ale jak vlastně zvládat takovouhle módu? Chce to štíhlou postavu. To vám pak sluší všechno. Myslím tím úplně všechno.

Právě teď mým "hitem" jsou legíny, delší tričko s páskem v pase.Mám dost malý pas a přesto ho zvýražňuji páskem.Pokud jde o módu, mělo by vám být jedno, co si o vás myslí ostatní.Tedy pokud to nějak zvlášť neovlivní váš život.

Ztratila jsem všechno,
Přesto že jsem neměla nic.
Ztratila jsem všechny,
Přestože jsem je nikdy neměla.
Byli mí upíři
Byla jsem s nimi jak v pancíři
Teď už tu nejsou
A nikdy už nebudou
Odešli pryč
A nechali mi tu jen jeden kýč

Mám jen notu,
Ale já chci mít je ve svém životu
Nechci notu ani mašli
Chci aby mě znovu našli
Chodili jsme na krvavý,
Přiznávám, nebylo to zdravý.
Ale ted už tu není ani Oliver,
Měl pro mě cenu několika stříber.

Měla jsem všechno zadarmo,
Přesto to vyšlo nadarmo..
Měla jsem všechno,
Ted nemám nic.
Už se nepotkám s upíry,
Nikdy už nebudu mít safíry.
Zavířil lesk,
Mnou prolétl jak blesk.

Jenom chvíli jsem cítila blesk,
Ted cítím jen stesk
Je mi líto věcích, kterých by nemělo,
Vzpomínám, když se světlo změnilo.
Nebyla jsem bílá, byla jsem černá,
Byla jsem tak nádherně příšerná.

Tenkrát když jsme šli tam,
Nebyl to jen klam.
Byli jsme to my
A ted jsem jenom já a jeden omyl
Jsou pryč a už nikdy tu nebudou,
A já se teď musím probojovat ostudou.

Naštěstí že tenhle text nikdo nepochopí,
A mě nepotopí.
Ale to už je pryč,
Vyšla jsem ze tmy
Nejsem jenom stín,
Ale jedno mi v paměti tkví:
Jsem jenom člověk

Vytvořeno na základě filmu.

Nemá rytmus ani děj :DD Zkuste vymyslet děj, podle něhož ja napsaná tahle básnička.

Je možné, že by to byla moje...maminka?

,,Mami, maminečko..." opakovala jsem si tiše a otočila se na ni.

Už tam nebyla. Můj hrob taky ne.

Byla tam jenom díra. Vykopaná díra na hrob? Oči mi těkaly sem a tam.Kde je ta stará žena?

Šla jsem blíž k hrobu, ale v něm nic nebylo. Žádná rakev. Jenom tři metry hlubová propast, v jejímž hrdle jsem byla já. Tedy mé tělo. Moje duše nadále přebývá v Eile. Odvrátila jsem oči od té hluboké propasti a zírala jsem před sebe. Nikde nic, jenom slabý vítr rozhýbával lístky na skoro již opadaných stromech.

Podívala jsem se zpátky do hrobu.

Uklouzla jsem. Ne, neuklouzla, jistě mě někdo strčil. Připadalo mi, že vypadla jenom moje duše. Eilyno tělo tam zůstávalo. Já jsem spadla do té propasti.

Náhle na mě někdo začal házet hlínu. Viděla jsem jenom obří lopatu a hlínu, jež mi padala do očí.

,,Nééé!"

,,Spi sladce, děvenko!" Smál se odněkud prazvláštní tajemný hlas.

...

Zvuk kapek bouchající o francouzské dveře mě náhle probudil. Otevřela jsem oči.

Hleděla jsem nahoru na strop. Modrý strop.

Jsem doma.

,,Jsem doma!"

Vstala jsem z postele a hlasitě dýchala.)

Na podlaze nebyly poházené kabelky a vedle mě nebyly dveře do koupelny ani šatna.Pod mou postelí nebyly ani žádné peníze.Jsem doma!Konečně doma!Ve své posteli!Doma!

,,Mami...!"

,,Mami...!"

Rozrazila jsem dveře. Vcházela jsem ho chodby. To je naše chodba!! Jsme štěstím bez sebe.Musím najít matku.

V kuchyni seděla mamka a nějakým chlapem. Drželi se za ruce. Mamka vstala objala mě a řekla:,,Tohle je Robert, můj nový přítel."

,,Cože?!To mi říkáš teprve teď?"

,,S tatínkem už nám to dlouho neklapalo a s Robertem se známe už dva týdny..."

Robert..odporné jméno.

,,Tak to ti teda děkuju, mami!"

,,Počkej Soňo, já bych rád, kdybychom byli rodina." řekl Robert.

To byl ten hlas. Ten, který na mě házel hlínu v té bezedné propasti-hrobě.

Neotáčela jsem se a zabouchla jsem ve svém pokoji za sebou dveře.Zamkla jsem se a přemýšlela.

Držela jsem si hlavu a nedocházelo mi to.Nic nedávalo smysl.

Za chvíli zaťukala mamka. Šla jsem odemknout. Věděla jsem, že s tím člověkem nic nesmí mít. Je zlý.

,,Mami, Robert je zlý člověk."

,,Ale prosímtě, vždyť ho vidíš poprvé."

,,Ne, já ho nevi..."

Vlastně vidím, ale slyšela jsem ho podruhé.

,,Miláčku, určitě budeme dobrou rodinou, zvykneš si."

,,Ne mami, on je zlý."

,,Hele Soňo, nechci po tobě, abys mu říkala hned táta, ale bdueš se k němu chovat dobře. Dnes jdeme jako rodina k babičce na hrob, ty jdeš taky."

Hrob, už to slovo znělo hrozně...Pamatuji si, chtěl mě zabít zaživa.

,,Ne, to nesmíš."

,,Můžu a udělám to."

,,Ne, mami!"

Nemohla jsem jí říct pravý důvod, proč nechci aby tam šla.Stejně by mi nevěřila.

Zavřela za sebou.Hodila jsem polštář na dveře.

Večer jsem chtě nechtě musela jít s nimi za babičkou k jejímu hrobu.

,,Robert si mě celou cestu prohlížel a když jsme došli k hrobu, sáhl mi na rameno a řekl:,,Soňo, teď už bude jenom dobře. Něco co tebe a tvou matku totiž čeká."

Mamka se usmála.

Vedle babiččina hrobu byla ta propast, do níž jsem spadla. Vůbec mi to nedávalo smysl.

Všechno se opakovalo. Robert mámu shodil do prázdného hrobu a začal na ní házet lopatou hlínu.

,,Ne!"

Přiběhla jsem k Robertovi a začala jsem ho kousat a kopat.Nepomohlo to.Byl silnější a odkopl mě.

Udeřil mě lopatou, byla jsem omráčená. Odněkud se objevila nějaká mladá žena.Přistoupila k Robertovi. Z kabátu vyndala nůž a bodla ho do břicha.

,,Shnij navždy." řekla.

Běžela jsem k mámě, abych ji pomohla ven, ale byla moc dole, nedoházala jsem jí pomoct. Zavolala jsem policii.

Policie zanedlouho přijela. Choulila jsem se co nejdál od ležícího Roberta. Mamka byla zesláblá a už se ani nepokoušela dostat ven. Policajti jí pomohli dostat se ven. Ta mladá žena už tam nebyla.

Ale vedle mě byl mrtvý Robert. Policie se nás ptala, co se tady stalo. Nemohla jsem odpovídat.

Viděla jsem tu ženu, jak se k vraždě přiznává policistovi. Viděla jsem taky, že jí dávají na ruce pouta.

Pořádně jsem té ženě neviděla do tváře, ale připomínala mi někoho.

"Eile Lesen zatknuta pro vraždu Roberta Henryho." stálo v novinách

Henry...už z toho jména se mi chce zvracet.

Za vietnamskou tržnicí jsem viděla park. Začalo pršet.Přišlo mi to jako tehdy, když jsme s Patrikem běželi v děšti schovat se pod strom.Teď jsem tu ale byla jenom já a déšť.Voda a já.Vždycky vás očistí.Teď ale ne.Procházím se v dešti a pozoruji hrající děti v parku.Pamatuji si, že s Nanou jsme si takhle hráli před školou.Jako malé děti.Teď jsem Eile, je mi dvacet tři a nejspíš už nikdy se nevrátím do svého života.Už nikdy nebudu Soňa.Sedla jsem si na nejbližší lavičku.Všechno se mi zdálo černé.Pršelo.Jenom ty děti se honily a smály.Náhle si ke mně přisedla nějaká žena.Mohlo jí být asi tak čtyřicet.Měla na sobě džíny a mikinu. Proč si sedla právě ke mně, okolo mě je dalších asi šest laviček?

,,To jsou vaše děti?" ptala se a stále je pozorovala.

Moje děti?To je legraci.Je mi přece jen šestnáct.

,,Ne."

,,Jste v pořádku?"

Zřejmě si všimla, že nevypadám úplně zdravě.Moje rudé šaty z předešlého večírku byly mokré od deště.Vlasy byly splihlé a boty jsem měla položení na lavičce kus vedle.

,,Ano, jsem."

,,Opravdu?Nevypadáte na to."

,,Co je vám sakra do mých věíc?"hystericky jsem řvala a začala brečet.

,,Ale, to bude dobré." řekla a objala mě.

Pak jsem jí začala vyprávět celý svůj příběh. Tedy až na to, že jsem v cizím těle.Že jsem Soňa, jsem jí raději neřekla.Co by si potom o mně myslela.

,,Eile Lesen.Přece jste bohatá, krásná..., co vám schází?"

,,Prosím hlavně mě nefoťte."řekla jsem a dala si ruce před oči.

Žádný blesk.Ta žena tam seděla dál.Nechtěla po mě nic.

Vlastně se podobala mně. Měla modré oči a blond vlasy.Byla vlastně hezká.

,,Nebojte, já vás nefotím."

,,Vskutku."řekla, ,,co jste vůbec zač?"

,,Jsem Erika- spisovatelka."

,,Aha, já jsem..."
,,Eile Lesen, znám Vás, Soňo."

,,A nevíte kde...co prosím?"

,,Že Vás znám."

,,Ne, ne to potom."

,,Nic už jsem neřekla."

Byl to docela zvláštní rozhovor, protože jsem slyšela, že říká Soňo.Ale to jsem se určitě přeslechla, přece není možné, aby mě poznala.Odešla jsem do domu pěšky, nebylo to tak daleko.Nohy mě bolely, ale chodit bez bot jsem nemohla.Já totiž nevěřím chodníkům ani trávě, co kdyby tam byl nějaký brouk!Fuj, nechutná představa zabít nějaký hmyz vlastním chodidlem.

Vstoupila jsem do domu a uslyšela to ticho.Ticho, které se rozléhalo celým zámkem a ticho, které bylo mým jediným společníkem. Xiomara dnes měla volno. Přece jsem jí nemohla odevřít pár dní se svou rodinou.Jak mi schází moje rodiče, ségra, Nana, Patrik a dokonce i Naděna.

Chci být zase zpátky ve svém malém pokojíčku, který vlastním s mladší ségru.Chci slyšet její řev, smích.Kéž bych teď byla s nimi. Vzpomínám si, že pár kilometrů od bývalého domova byla pochovaná babička na blízkém hřbitově. S mámou jsem za ní chodila první středu v měsíci, většinou tehdy, když houkaly sirény. Možná bych se tam mohla jet podívat.

Tak jsem otevřela garáž a vyjela autem.Jako Soňu mě můj děda učil řídit auto, ale rodiče s tí nesouhlasili. Přesto to ale umím.A tak jsme nasedla do Eileyna auta a jela.Najela jsem na dálnici a jela.Jela.Jela. Pamatovala jsem si tuhle odbočku, tudy jsem s mámou vždycky projížděla branou směrem k hřbitovu. Brána byla jako vždy otevřená a tak jsem odbočila. Všechno tady se mi zdá tak tajemné a staré. Když jsem sem jezdívala s mámou, sice tady taky bylo hodně náhrobních kamenů a tak. Teď ty náhrobní kameny jsou ztrouchnivělé, zarostlé různými rostlinami.

Stromy okolo jsou vysoké, vypadají, jako by je léta nikdo neřezal. Přitom ještě před pár týdny byly nízké, skoro jako čerstvě zasazené. Procházela jsem okolo hrobů, nikde nikdo.Jen v dálce shrbená stará žena, která s třesoucíma rukama položila květiny na hrob.Pak se pomodlila.

Čistě náhodou babiččin hrob byl vedle hrobu, kde se ta žena modlila.

,,Dobrý den."řekla jsem.Souctíila jsem s ní, že jí umřel někdo.Možná manžel, možná matka.

Babiččin hrob byl ve strašném stavu.Byla tam váza, ale převrhnutá.Žádná čerstvá květina, jenom zarostlý hrob trávou.Okem jsem stále pokukovala po té staré dámě, připadala mi milá a odněkud povědomá. Podívala jsem se i na ten hrob, před nímž stála a stále se modlila.

Soňa Foggle, 4.7. 2011.Milovaná dcera a sestra.

Srdce mi začalo tlouct tak, že ho ta stará žena musela slyšet.

Ale kdo je ta stará žena, která stojí před mým hrobem?